Читать книгу Чешская литература. Хрестоматия онлайн

Když se slyšela Elška takto oslovena, zbarvila se jí výše tvář; tímto názvem vyslovili prostí vesničané, co Elška posud sama nevěděla, totiž že není více dítě. V Praze říkali jí z počátku slečinko, později slečno. Zprvu mněla, že to posměch, slyšíc ale, že» to obecný titul pro děvčata, nechala si tu módu líbit. – Titul «panno» ji ale více ctil, výše ji povznášel, to dobře cítila, proto ji polil ruměnec panenského studu.

Také kostelníková vyšla na práh, a když šla Elška kolem, zvala ji dovnitř; – Elšku měla ráda, ačkoliv pannu Pepinku nehrubě náviděla. – Vyptávala se Elšky, jak se měla v Praze, jak vyhlíží oltář sv. Jana na hradě, zdali to pravda, že most zlatem dlážděn, a když jí Elška na vše odpovídala, prohlížela si ji od hlavy do paty, ani nitka neušla těm jedovatým očím. Elška se ptala na Josífka. – «Ach ten se dobře učí, první je ve škole a roste jako z vody. Mnoho – mnohonáctekrát vzpomněl na vás, panno Elško, kdykoli tu na prázdninách býval; stýskalo se mu, neměl ani s kým se povyrazit. S chasou zdejší, to se pro něho už nesluší, když je žákem, mínila kostelníková; Elška byla sice jiného mínění, ale mlčela. – Odpoledne šla Elška navštívit Báru.

Pastýrna byla malá chalupa, nejmenší z celé vsi, ale snad nebyla mimo fary nikde větší čistota jako tam. Stůl, lavice, dvě židlice, lože, truhla a stav byl všecek nábytek, byl ale čistý jako sklo. – Zdi bílé jako křída, strop udrhnut leštil se, jak by z ořechového dřeva dělán byl. – Na zdi několik obrázků a za nimi zelené letorostě, v poličce lesklo se několik džbánečků a talířů, všecko to památky matčina věna. Malá okénka byla v létě vždy otevřená a v nich ve střípkách kvetly bazalky, fialy i rozmarýna. – Podlaha nebyla dřevěná, byl to jen utlučený mlat, ale Bára pokryla si ji rohoží, kteroužto sama si upletla.

U chalupy bylo kousek sadu a malinká zahrádka květná, jež si Bára pěstovala; všude a na všem bylo vidět, že obyvatelé chýšky málo potřeb znají, stvoření ale, které v ní vládne, že není prosto krasocitu.

Ani jediné děvče ve vsi, nevyjímajíc služebné, nechodilo si tak prostě jako Bára, ale ani jediné nevyhlíželo celý týhoden při práci tak čistě jako ona. Košile její, u krku a u rukou sebraná, velmi hrubá byla, ale bílá vždy jak padlý sníh. Suknice tmavá, vlněná, zástěra též hrubá, plátěná, byl celý její oděv, v neděli jen se obula a vzala šněrovačku, v zimě přidala vlněný kabátek. Ozdoba její byla lemovka na sukni, červený kaloun u zástěry, červené stužky v černých vrkočích, které jí po zádech dolů visely skoro pod kolena. Děvčata jí mnohdy vytýkala, že chodí po celý týhoden rozpásaná, ale ona je přece neposlechla, bylo jí volno tak a Elška jí vždy říkala, že jí to lépe sluší bez šněrovačky. – Bez marnosti není nikdo, ani Bára bez ní nebyla!