Читать книгу Чешская литература. Хрестоматия онлайн
«Nevím, ona jen na něho laje, a že je jí protivný,» skoro plačtivě povídala Elška.
«Což není libný?»
«Ach Báro,» vzdychlo si děvče, «tak krásný člověk není v celém okolí jako on.»
«Snad není bohatý?»
«Bohatý? To nevím; ale co z toho. K čemu bohatství?»
«To je pravda, ale tetinka bude chtít, abyste si vzala bohatého a dobře se zaopatřila.»
«Ne, ne, Báro, já si žádného jiného nevezmu, raději bych umřela.»
«No, vždyť tak zle nebude; a byť i nebyl bohat, však ona si dá panna Pepinka i pan strejček říci, až jim povíte, – že ho máte ráda.»
«Já jim to nesmím povědět, pražská tetinka mi to zakázala, ale slíbila nám, že se postará o naše štěstí, i kdyby tetinka bránila. – Před týhodnem psal mi, že se na druhý měsíc shledáme.» – «Vy si píšete?» – «To je tak: pražská tetinka neumí psát a je krátkozraká. Hynek – tak se jmenuje – , viď, že to je pěkné jméno?» – «Podivné, ještě jsem takové neslyšela,» mínila Bára a Elška dále povídala: «Hynek se nabídl, že jí listy na mne bude psát. Ona by nepsala, leda jednou za rok, ale on ji pohání k tomu, aby mi vždy nějaké vyřízení psala. Však se tomu strejček diví, že tetinka tak často píše.» – «A jak, když strejček list čte?» – «I holečku, to my jsme si všecko vymysleli; píšeme tak, aby tomu nikdo nerozuměl než my.»
«Je to přece hezká věc, když se člověk něčemu naučí, já bych to nedokázala.»
«I tomu bys lehko se naučila,» mínila Elška. Právě došly k pastýrně; i vzala Báru za obě ruce, a hledíc jí jasným svým okem do tváře, pravila: «Ani nevěříš, jak mi je nyní volno, jako by mi kámen se srdce spadl. – Nyní mohu s tebou o něm mluvit. Ale,» doložila s důvěrným přízvukem hlasu, «ty, Báro, nemáš mi co říci?»
«Já?» zajíkla se Bára a sklopila velké oči, «já – nic.» – «Přece snad slovíčko?» – «Nic, Elško, nic, pouhé sny!» – «Pověz mi je tedy.» – «Až někdy!» zavrtěla hlavou Bára, vysmekla ruce z Elščiných, a ukazujíc na chlív a boudu, doložila: «Vidíte Lišaje, kterak se stuchá, a Černá se tam ještě oběsí. Čas je pustit; a vaše krávy také již v stádu, slyším je zvonit. Hned požene tatík kolem. Jděte okolo zahrad, Elško, by vás selky neviděly a nepomluvily.»